Závod Mistrovství světa juniorů v Jiníně je již za námi a kromě krásných výsledků v historických listinách zbyly příznivcům českého motokrosu jistě i krásné vzpomínky. O tom, jak probíhal samotný závod, již bylo napsáno mnohé, nyní bych se chtěl věnovat i věcem, které zatím zmíněny nebyly, anebo jen částečně.

OFF ROAD KLUB Jinín v AČR v roce 2005 tento jednorázový závod MS Juniorů již hostil, atak pořadatelé věděli, do čeho jdou. Nezaskočilo je ani o více jak stovku přihlášených více, než tehdy. Trať doznala změn v podobě moderních prvků, zázemí se rozrostlo ještě na více světové, než bylo a pořadatelský sbor v závodech nejrůznějších MS doslova kovaný. K tomu se ještě přiklonilo optimální počasí, slušná divácká návštěvnost a jako třešnička na dortu byly nádherné výsledky mladých českých reprezentantů. A tak se mohl o víkendu uskutečnit motokrosový sen. Splněný sen mnoha motokrosových fanoušků o nádherném motokrosovém zážitku.

Jak již bylo psáno v pozvánce, jedná se v případě jednorázového MS Juniorů o poměrně novodobou záležitost, která teprve příští rok oslaví své desetileté jubileum. Nás může těšit, že jedním z hlavních otců této myšlenky byl i tehdejší člen FIM pan Arnošt Zemen st.. Vyprávění o tom, jak tehdy vůbec nebylo jednoduché, aby se myšlenka mohla realizovat, by dalo na menší knihu. Legislativa některých zemí tomu totiž vůbec nebyla nakloněna a od toho se odvíjel i nezájem některých členů FIM. Není všude samozřejmé, že děti mohou závodit na motocyklech, paradoxně hlavně v asijských státech, kde je častým jevem, že právě děti tvrdě pracují. Nakonec se však podařilo dotáhnout myšlenku těchto závodů do konce, zvítězil mimo jiné i názor, že pro děti je menší zlo zlomit si třeba ruku nebo nohu, než začít fetovat, poněvadž to první umí moderní medicína bez následků „opravit“, to druhé však bývá většinou jev nenávratný…

Už páteční představení juniorských týmů bylo velkolepé. Tolik národních výprav jsem v životě na žádném závodě neviděl. Třiačtyřicet států byl zřejmě rekord, co se kdy na motokrosových závodech objevilo. Dvojitý stan byl narvaný k prasknutí a všude se to hemžilo mladými závodníky z celého světa v národních barvách, vlajkami, symboly jednotlivých zemí, atd.

Přijely i závodníci ze zámoří a zajímavostí je, že kdo si nemohl přivézt svůj motocykl, zařídil si zapůjčení stroje v Evropě, nebo přímo od dealerů jednotlivých značek v ČR. S sebou si vzali obvykle jen válec, výfuk a pérování. Trochu paradoxem je, že jeden japonský závodník jel na takto zapůjčeném motocyklu KTM.

Jak se bojuje o každý centimetr trati až do poslední vteřiny, jsme pak mohli vidět v sobotních kvalifikacích. Zhruba polovina jezdců byla totiž na neděli odsouzena do role diváků. Názorný příklad toho, co je to kvalifikace a ne jen jakýsi nezáživný „závod“ o postavení na startu, jako to známe z MS MX1, 2 a 3.

V neděli pak nastoupila na start už jen opravdová elita světového motokrosového potěru. Hned první jízda třídy 65ccm byla fenomenální. Všech 40 jezdců nemělo problém skákat jakýkoli skok či lavici celou, což není samozřejmé ani pro všechny jezdce např. seniorského MMČR, o závodech nižších dospěláckých úrovní na velkých motorkách ani nemluvě. K radosti všech českých příznivců vodil celé tři kola drobný závodník se lvíčkem na prsou Radim Kraus. Nebyl vůbec problém vědět, kde se zrovna nachází, neboť lidi kolem trati ho za obrovského aplauzu doslova hnali vpřed a byly opravdu hodně slyšet. Bohužel velký nápor soupeřů tento mladík neustál, ale záhy ho v širší špičce jezdeckého pole nahradil Petr Polák, který své tažení dotáhl až k titulu druhého Vicemistra světa pro tento rok. Heroický výkon předvedl také Jakub Terešák ve třídě 85ccm, především pak ve druhé, pro něho stíhací jízdě. Takto mocný finiš, kdy se v posledních kolech dostával přes své soupeře jako nůž máslem až na čtvrté místo, jsem od žádného českého reprezentanta už hodně dlouho neviděl. I on tak díky titulu druhého vicemistra světa (celkově byl třetí) významně přispěl k českému úspěchu bodování národních družstev. Ve třídě 125ccm byla škoda dvou pádů Martina Krče v první jízdě. Kdyby zajel to samé, co v jízdě druhé (to byl čtvrtý), mohli jsme být dokonce mistři světa v družstvech!!! Ale to je to pověstné „kdyby“, ostatně i někteří Američané měli coby favorité smůlu. Do soutěže družstev se tedy ve třídě 125ccm za ČR nakonec počítalo 11. místo Filipa Podmola, ale i to s přehledem stačilo na druhé místo v soutěži národů před třetími Španěli. Pozoruhodné je až 25. místo mladých Belgičanů, když vezmeme v potaz, že v seniorském motokrosu jejich starší kolegové tvrdí v Evropě muziku.

Jako čestní hosté závodu byli do Jinína pozváni tentokráte reprezentanti Československa z let osmdesátých (Kovář, Soldát, Špaček, Chára, Kučírek, Drozda a další). Mohli jsme tak slyšet zavzpomínání na dobu, kdy se v hodně kvalitní konkurenci světového motokrosu naši reprezentanti museli potýkat s technikou, která v podobě strojů ČZ již zdaleka nebyla konkurenceschopná, jak se o tom psaly dopisy až samotnému prezidentu Husákovi a jak se to nakonec přeci jen podařilo prolomit. Zajímavý a originální nápad pořadatele pozvat tyto známé tváře, neboť o hvězdách českého motokrosu z let sedmdesátých (Jaroslav Falta a spol.) toho již bylo řečeno a napsáno poměrně hodně.

Vzhledem k tomu, že v letech devadesátých století minulého a v první dekádě století jednadvacátého byli čeští motokrosaři na pódiích závodů mistrovství světa vidět jen sporadicky, nezbývá než si přát, aby právě ta nastupující generace Terešáků, Poláků, Krčů, Podmolů a dalších znovu pozdvihla českou trikolóru tam, kde ji všichni chceme vidět.

Na závěr bych chtěl vyjádřit velké díky jak pořadatelům, tak českým reprezentantům za skvělý motokrosový zážitek! Nebudu skrývat, že situací, kdy bylo v souvislosti s tímto závodem nutno zamáčknout slzu v oku, bylo několik. Určitě to bylo při všech třech medailových úspěších našich kluků a bylo to opravdu krásné. Ty další dvě byly už spíše situace smutné, kdy použiji slovo „lítost“. Jedna z nich byla ta, když jsem přijel domů, vyklízel jsem věci z auta a kolem po hlavní silnici projela dodávka s motokrosovými nápisy a číslem 626. Zamávali jsme na sebe se zhruba desetiletým blonďatým kudrnatým klučinou, co seděl na místě spolujezdce a až pak doma jsem ze startovní listiny zjistil, že jel až do dalekého Estonska. Ještě že jsou prázdniny a že chudák nemusel druhý den do školy, protože to by ani zdaleka nestihl domů dojet. Nicméně toto k motokrosu patří… Daleko větší lítost jsem však pojal po závodech, když jsem o tomto megaúspěchu mladých českých pilotů  marně pátral v nejrůznějších českých médiích. Nemluvím pochopitelně o motokrosových webových serverech, většina jejich čtenářů si jistě tento podnik nenechala ujít osobně. Jde mi o média, které oslovují širší veřejnost. Nesmíme se pak divit, že čeští kluci, jež v Jiníně vyrovnaně bojovali (nejenom) s mladými Amíky co se velice pravděpodobně jednou budou motokrosem živit, skončí nejspíše v českém mistráku, na který si budou o víkendu odskakovat z pracovního procesu. Sakra, co více by už tito mladí kluci měli udělat, aby si jich někdo všiml (média, sponzoři, atd.), když ne takovýto úspěch? Toto už ale bohužel není v jejich silách ani v silách jejich rodičů či trenérů….

Nerad končím mé ohlédnutí za tak nádherným závodem skepticky, ale určitě by se nad tím měli kompetentní lidé vážně zamyslet. Mé rozloučení tedy bude v podobě ještě jednou velkého poděkování jak všem jezdcům, tak pořadatelům za přímo luxusní sportovní zážitek!!!

Evžen Zadražil