Po našich expedicích do Rumunska a na Ukrajinu jsme se na podnět Jiřího rozhodli zkusit enduro v Albánii. V pátek 7. června 2019 jsme v obvyklé sestavě Jiří, Vlado (s rukou v sádře), Jarda, Fulda, Mikulda, Bořek, Luboš, Zdeněk, Váca, Bura (Tomáš pro nemoc chyběl) a nově i Dušan Sekerku v 19.00 hod. vyrazili směr Albánie. Třemi auty jsme se vydali na cestu dlouhou více jak 1300 km. Po peripetiích na srbsko-kosovských hranicích jsme po takřka 24 hodinách dorazili do města, poblíž kterého se nacházelo místo našeho pobytu. Po delší době hledání jsme oslovili místního občana, který nám sdělil, že na uvedený hotel se s našimi auty dostat nemůžeme z důvodu krkolomné cesty plné kamenů, výmolů a ostrých zatáček, nicméně sehnal majitele, který pro nás poslal doprovodné auto. Cesta byla opravdu krkolomná, ale těch cca 11 km jsme zdolali a k hotelu jsme dorazili. Ubytování bylo bezva, vytvořili jsme si příjemné zázemí s pípou a zásobami jídla, které jsme si dovezli z Čech. Ještě, že jsme ty zásoby měli. Snídaně byly slabé (každý den vaječná omeleta) a místní jídlo nic moc. Když bylo maso, tak kozí, výjimečně kuřecí. Ke konci pobytu se majiteli hotelu podařilo sehnat sele a Váca místním kuchařkám předvedl, jak se peče vepřové. Ale teď už k vlastnímu ježdění na motorkách. Hned od začátku bylo jasné, že Vlado se zlomenou rukou a Jarda se zlomenými žebry s námi na motorkách jezdit nebudou. Hned první den se k nim přidal i Luboš, který po cca kilometru absolvoval dva pády a zranil si rameno. Ti pak „zajišťovali“ zázemí tak usilovně, že každý den po našem návratu, spali. Na ježdění nás tedy zbylo osm. Cesty byly nenáročné, kamenité. Příroda byla nádherná. Všichni jsme se shodli na tom, že z těch míst, kde jsme již byli, určitě nejkrásnější. Vyšplhali jsme se i do výše nad 2000m, kde byl ještě sníh. Cesty jsme plánovali ve spolupráci s majitelem hotelu, který nás upozorňoval na místní záludnosti.

Jeden den jsme odpočívali a pronajali si loď, která nás po cca 3 hodinách plavby dovezla do místa, kde jsme si připadali spíše jako v Thajsku – pláž, slunečníky, průzračná voda – nádhera. Cesta ale nebyla bez problémů, po nucené zastávce na čůrání nám při startu motoru, který měl evidentně již svá léta za sebou, motor explodoval a začal hořet. Na lodi vypukla panika. Všichni se přesunuli na příď lodi a Luboš již chtěl skákat přes palubu. Nejstatečnější byl Jiří, který pomáhal s hašením požáru. Štěstí bylo, že v lodi byl ještě náhradní motor a tak po chvilce jsme mohli pokračovat v plavbě.

V pátek 14. června nadešel den našeho odjezdu a tak jsme se po snídani sbalili a vyrazili směr Čechy. Domů jsme dorazili po cca 19-ti hodinách jízdy v sobotu dopoledne.

Závěrem lze expedici do Albánie vyhodnotit jako velice úspěšnou a budeme uvažovat o tom, zda se tam příští rok ještě nevypravíme.

Za Orion Racing i Adventure Team - Bořek Kykal