Je tu středa 21. června a naše skupina odjíždí na endurové dobrodružství na Ukrajinu. Brzo ráno nakládáme motocykly a hrdě vyrážíme vstříc slovensko-ukrajinské hranici, na které nás čekají jistě velké problémy. Ještě v úterý večer jsme měli krátkou schůzku v Litomyšli, kde jsme kombinovali naši oblíbenou plzničku se zelenou a připravovali itinerář. Dobrá příprava na cestu se vždy vyplatí, ale to bohužel neplatí pro Ukrajinu. Všichni jsme jeli auty, jelikož nám bylo sděleno, že celníci na Ukrajině neakceptují dva motocykly na jednoho člověka. Škoda, neboť to mohla být pěkná vyjížďka.

Slovensko-ukrajinská hranice opravdu nezklamala! Zasekli jsme se tam asi 6 hodin, jelikož naše 2 motorky neměly dostatečné doklady. Hádka s celníky moc nepomohla a tak se stalo, že jedno auto se muselo otočit zpět. Bohužel tam byla i čtyřkolka Ládi, který tak musel nedobrovolně opustit naší partu. Je pravda, že když jsme si asi po 2 hodinách v odstavném pruhu mezi celníky rozbalili piknik a během hodiny vypili tak 30 plzniček, pracující slovensko-ukrajinský lid na nás koukal dost podivně. Možná i proto musel Laďas, Zdenda a Petr, společně s „drapákem“ Štěpánem skočit do auta a zkusit štěstí na jiném přechodu. Zbytek skupiny se úspěšně prokousal celní peripetií a mohl zase vyrazit. Byl to pro nás veliký šok a skok zpět o 30 let do doby hluboké totality. Přišlo mi, že ty kluci celnický ani nevědí, že už je nová doba. Byrokracie a papírování je jejich živel. Díky všem těmto problémům jsme dorazili na místo ve čtvrtek okolo 6 ranní a hned se pustili do ochutnávání místní speciality – vodky!!! Zároveň jsme byli ve spojení s druhou skupinou, která zkoušela přeběhnout hranici přes Rumunsko. Opět ale neuspěli a tak dvě motorky museli nechat v Rumunsku u kamarádů a dorazit asi po 30 hodinách cesty bez nich! Moc to ale nevadí, pořád tu je dost motorek, tak se v pohodě prostřídáme.

Je tedy čtvrtek odpoledne a my po krátkém spánku startujeme poprvé naše stroje. Dohodli jsme se na kratší testovací vyjížďce, pod vedením našeho průvodce Venci „Drapáka“ jsme poprvé ochutnali ukrajinské bláto. Tedy jen někdo, protože Luboš „Pepin“ se sice půl hodiny oblékal do motorkářského a když vyjel - po 5 minutách to v první drážce zapíchl a otočil zpět. Škoda, protože začátek byl sice náročnější, ale horské planiny byly nádherné - stálo to za to. Večer jsme rozebrali naše cesty a pořádně potáhli z místních zásob. Naše oblíbená plznička tekla proudem - předem jsme si objednali pár soudků, vodku také. Většina z nás v ní našla zalíbení, při ceně okolo 100CZK za lahev, nikdo neměl žádné zábrany. Předpověď na pátek zněla jasně - celý den liják a tak jsme naší večerní rozpravu trochu protáhli. Někteří se pak v pátek ani neukázali...

Pátek byl relaxační. Předpověď vyšla - lilo jak z konve. Proto jsme si našli náhradní program a jeli se uvařit do kotlů. Naskákali jsme Vencovi do auta a na korbě si užili hodinku kostitřasu. Ještě že nás Váca zásoboval celou cestu vtipy a my jsme tak překonali i naše žaludeční nevolnosti. Nevěděli jsme, do čeho jdeme, ale nakonec vše bylo moc pěkné. Ve dřevěném srubu vedle řeky, byly dvě velké litinové kádě, pod nimi ukrajinští moloďci zatápěli jak o závod. Oheň praskal a my naloženi v minerální slané vodě začli mít zase chuť na vodku. Voda přes 40 stupňů C - vodka taky 40, ideální kombinace. Cestu zpět si někteří možná ani nepamatují, ale večer se zase ještě rozjel. Měli jsme dohodnuté grilování, k večeři nám připravili klasický šašlik a pro fajnšmekry mladé jehňátko. Personál se nestačil divit, jak rychle nám ubývaly sudy piva a jim zásoby ohnivé vody.

Sobota byla pro některé krušná. Po pátečních oslavách jsme vyrazili na delší výjezd, ale Venda nám slíbil, že vybere mírnější variantu. Do oběda jsme vydrželi v pohodě, i když výjezdy na horské planiny již byly náročnější. Žádné významné pády se nekonaly, a tak jsme usedli v jedné z vesniček na oběd - otestovali něco málo gramů vodky. Pojedli jsme, popili a zjistili, že už se nám nikam nechce. Kluci co nás prováděli z toho byli trochu otrávení, ale respektovali naše přání se dostat co nejdříve na základnu. Jak začal večer poklidně, smýkl se zase do slušné pijatyky. Někteří nejmenovaní jedinci ještě poračovali na místní zábavu a přišli, až za ranního kuropění.

Neděle se odvíjela od sobotního večera. Opět nejmenovaní jedinci nemohli vstát, tak nás vyjíždělo o trochu méně. Byl naplánován jednodušší výlet do Koločavy, kde cesta byla převážně po silnici. Zdejší silnice jsou tak napůl asfalt a napůl štěrk, tak jsme se vydali na 50km přejezd. Unavení jedinci byli spokojeni, že cesta nebyla tak náročná a tak jsme všichni v pohodě po krátkém výjezdu dojeli do četnické stanice v Koločavě, kde jsou stále ještě české stopy. Z četnické stanice je příjemná hospůdka s česky mluvícím personálem. Mimochodem - česky jsme se domluvili skoro v každé hospůdce, takže tento pro některé jazykový problém byl zažehnán. Něco jsme zakousli, dali si dvě pivka a rozjeli se směrem domů. Venda ještě pro akční kluky vymyslel sjezd potokem dolů, ale to už jsme pospíchali na základnu, kde nás čekalo večerní grilování pstruhů na salaši. Bořek s Lubošem totiž slavili 60 a nechali pro nás přiravit pořádnou žranici.

Pondělí ráno bylo pro některé zase dosti krušné. Oslava se prostě povedla… Dalo nám to hodně přemlouvání, než jsme vyrazili na další vyjížďku. Opět jsme apelovali na Vendu, aby nás pošetřil a vybral něco lehčího. Někteří však velmi unaveni  - jako já, zůstali na základně a výjezdu se nezůčastnili. Proto jsme si objednali vytopení sauny, po lehkém obědě - pár decinek vodky, následně jsme se vrhli na relax. Sauna byla vytápěna klasicky dřevem - rozžhavená komínová trubka značila, že je řádně zatopeno. Na teploměru bylo slušných 110 stupňů C. Ochlazovací bazén byl také připraven, takže nic nebránilo tomu, abychom ze sebe něco vypotili. Trochu jsem se bál, aby ty naše výpary nebouchly... Večer jsme ještě uspořádali komorní mistrovství v billiardu - pak hned do postelí.

Úterý. Po příslibu pohodového ježdění jsme se odhodlali vyrazit skoro všichni.  Při krátké zastávce ve vesnici, jsme nakoupili buřtíky na obědový táboráček a vyrazili do kopců. Lehčí úseky střídaly ty těžší a my jsme byli rádi, že jsme okolo oběda zaprkovali na vrcholu kopce s krásnou vyhlídkou do údolí. Vedle nás se pásli koně, my jsme si rozdělali oheň a poobědvali nakoupené buřtíky. Cestou nahoru nás ještě nechal Venda vydechnout, když mu v kopci prasknul řetěz - musel opravovat. Po obědě jsme pokračovali klidným tempem na základnu a začali připravovat odjezd, který byl naplánován okolo 18té hodiny.

Dál, už se mi nechce ani psát o situaci na celnici...! Opět stejná byrokracie jako při příjezdu. Celou noc jsme strávili na ukrajinsko-slovenských hranicích - všechny nás to natolik otrávilo, že to byl náš asi poslední ukrajinský výlet! Škoda pro ukrajinskou ekonomiku, protože naše skupina předvedla, že když je třeba, umí za to vzít...

Unaveni, ale zdraví, jsme se ve středu vrátili domů, což je to nejdůležitější.

Zdravím všechny účastníky zájezdu a upozorňuji je, aby vraceli ty podšálky!!!

MOTO ZDAR

Tomáš „pražská kurva-zatáčka“ Jilas

VÍCE FOTOGRAFIÍ Z UKRAJINY NAJDETE ZDE